Příběh z koučinku:
Příběh, kdy před lety došlo ke ztrátě blízkého člověka. Někdy se může stát, že si člověk i roky drží bolest ztráty tak intenzivně, jako by to bylo dnes. Cíleně a vědomě. Ne vzpomínku, ale bolest. Vše v přítomnosti je pak umenšováno ve srovnání s úžasnou minulostí. Člověk stojí na místě. Mysl je zaměstnaná bolestí. Kroky vpřed jsou bržděny minulostí. Mozek má přirozenou schopnost vytěsňovat špatné zážitky. Pokud jsme byli emočně vázáni k danému člověku, je naopak tendence si minulé zážitky idealizovat. Toto vše dohromady přináší větší míru stresu v běžných situacích, horší odolnost vůči životním překážkám a pocit frustrace z touhy „jít dál, ale jak?“.
Rozplétáním příběhu jsme došli k větě „ … když to nechám odejít, co když se ztratí to všechno, co si z něj nesu, všechny ty prožitky….co když to vyšumí, přijdu o to…?“
Není to tak ojedinělé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Docela často si v sobě neseme vázanost na minulost ať na vědomé nebo nevědomé úrovni. Když si to uvědomíme a zpracujeme, je to jako když se uvolní pomyslný řetěz přivázaný k minulosti.