Ten čas, kdy má člověk pocit, jakoby na něj někdo hodil deku. Doba temna. Někdy přijde v důsledku nějaké události – neúspěch, zklamání, ztráta, nenaplněné očekávání, něco trvá moc dlouho…. Někdy přijde z ničeho nic. Jeden den příjemno, obyčejno, druhý den touha se nejdradši zahrabat pod peřinu, schovat před světem a nevylízat.
Internet je zaplněný mnoha zaručenými tipy, co dělat.
Jenže někdy je potřeba jediné – prostě jen POČKAT, AŽ TO PŘEJDE.
Všichni jsme to už někdy zažili. Všichni máme tu zkušenost, že pak se člověk za den nebo dva probudí a cítí změnu. Cítí náboj, energii, vidí světlo. Všichni máme tu zkušenost. A tak se O NI MŮŽEME OPŘÍT.
Jak ten čas využít?
JE TO DEN BEZ REAKCE. Každý den pořád na něco reagujeme, nějak se rozhodujeme. V denních drobnostech i složitějších záležitostech. Když přijde den „temna“, je dobré vyčkat. Nedělat žádná důležitá rozhodnutí. Zajistit běžný chod povinností, to ano. Poté využít tento čas na to „být“. Pro toho, kdo se věnuje svému seberozvoji, určitě platí meditovat, pozorovat své pocity, jejich vlnu vzniku a zániku. Pro toho, komu je toto cizí, je mnoho způsobů, jak z takového dne vytěžit. Tak třeba jen tak lelkovat. To zní skvěle, že? Občas je to nesmírně užitečné. Vzít papír a tužku a psát, cokoliv přijde na mysl. Jít do přírody a pozorovat ji, jako by tam byl člověk poprvé. A také dělat to, co máme rádi – poslouchat hudbu, číst knihu, vařit, uklízet, kutit,….
Zkrátka dělat to, co je naší výkonové společnosti cizí. Co nás nikdo neučil. Občas jen „BÝT A NEREAGOVAT“.