„Tahle hora? Převýšení 1200m na 3 km? To ne. To se prostě nedá zvládnout. Zvlášť ne, když je venku 27 stupňů. Možná tam ani nevede žádná turistická cesta, vždyť je to samá skála.“
To byl můj vnitřní dialog do té doby, než jsme spočinuli na jejím úpatí. Prý to normálně jde.
Moc jsem tomu nevěřila. Prošli jsme branou, která oddělovala pastviny od stále se zvedající cesty. Ano, ta cesta tam byla. Široká tak na jednoho člověka a klikatící se mezi kameny, které se postupně měnily ve skálu. Naštěstí všude kolem stromy, které poskytly blahodárný stín.
Horský vůdce řekl „jít stereotypním tempem, nezastavovat, přestávka max. 5minut, aby tělo nezačalo vylučovat kyselinu mléčnou“. A tak jsme šli. Postupně se celá skupina rozdělila podle tempa. Vepředu tzv. „chrti“ a vzadu skupina žen tzv. „na pohodu“.
Tak, jak dovolilo stabilní a stereotypní tempo, hlava se postupně vyklidnila. Jediné, na co mělo smysl a vlastně i bylo možné myslet, se stala pozornost, kam udělat další krok. Jeden jediný. Najít dobré místo mezi kameny, najít úchyt pro ruce a místo pro nohu k vyhoupnutí se na další kousek skály, chytnout se pevného kmenu a ne ztrouchnivělé větve. Zrak zkoumal jen nejbližší terén cca 50 cm. Tak, jak jsme šli jeden za druhým po úzké stezce, ani nebylo dál vidět.
A tak, jak jsme šli krok za krokem, s pozorností jen na další jeden krok, jsme se ocitli téměř na samém vrcholu horu. Píšu na samém, protože posledních 200m už vyžadovalo jen lezení po skále a parné slunce bez stínu jakéhokoliv stromu. Můj cíl byl tedy 200 pod samým vrcholem. Výhled překrásný, pocit blaženosti a únava ano, nijak hrozná. Prostě přiměřená.
Co mi to nese do života? Mít CÍL či ZÁMĚR. Pak už se dívat jen na JEDEN DALŠÍ KROK. S VEŠKEROU POZORNOSTÍ. Nic víc. Proč?
Taková cesta životem totiž PLYNE. NENÍ V NÍ TLAK. Ať už tlak na výkon nebo na dosažení cíle. Taková cesta dovolí plně prožívat přítomnost, vnímat sebe sama a jít v souladu se sebou.
Taková cesta nás DOVEDE DO CÍLE. KROK ZA KROKEM. POZORNOST JEN NA TEN DALŠÍ KROK.
Vnímám tu asociaci jak pro profesní, tak pro osobní život.
Možná je to ženská cesta, možná univerzální…to by museli posoudit muži.
Rozhodně JE TO CESTA K CÍLI ?