Volné dny – žádné cestování ani setkání. Skvělé volné dny určené pro tvorbu, práci. Těším se, co všechno zvládnu. Znáte to?
Celé dopoledne – nějak to nejde. Měla bych, ale nemám nápad, touhu, sílu ani chuť pracovat. Koukám, chodím od ničeho k ničemu, lelkuju… Odpoledne to bude lepší.
Odpoledne – opakuje se stejný scénář. Přepadá mě frustrace z neschopnosti, výčitky. Znáte to?
Já taky. A dobře. Jdu se projít do lesa. Už večer se cítím lépe.
Přijde další den a energie je tu. Je tu nápad a už to pomalu frčí, už se to roztáčí. Je mi fajn.
Jen si říkám, kdybych si ten „proflákaný den“ prostě užila v nicnedělání a v klidu. Vždyť je to známá věc – mozek potřebuje čas od času jen bezcílně lelkovat. Co čas od času – často, skoro pravidelně.
Je to přirozenost, plynutí, pulzace. Jenže člověku to dojde až pak, že to měl nechat běžet. Když to přijde, tak má pocit, že jestli se nenahodí, nestihne, co potřeboval, neposune se…
A navíc – koučka, měla by se přece vykoučovat a nakopnout. A víte co? NE. PROSTĚ NE.
Dobrý koučink není o tom, jet na sílu a přes čáru. Dobrý koučink je o tom cítit směr, posilovat odhodlání a důvěru v sebe. Krok za krokem. Dobrý koučink ví, že někdy je další krok prosté NIC. To proto, aby pak mohlo pokračovat NĚCO.
Jen si představte, jak stoupáte na vrchol hory. Víte, že tam je, ale když jdete, většinou ho nevidíte. Důvěřujete – sobě, cestě, krokům. Potom se potřebujete zastavit, doplnit energii kostičkou čokolády, pokochat se výhledem… Pak teprve uděláte další krok s novou energií. Tam je koučink dobrý průvodcem. V okamžiku zastavení je prosté a důležité NIC.
Dobrý koučink je o souladu, plynutí a podpoře.
Někdy je prostě den NIC a někdy zase den NĚCO. Někdy je těžké netlačit do Nic svoje Něco. Každým krokem života se učíme to více a více poznávat a přijímat. Takže žádné peskování, žádná frustrace – užívat si své NIC, své výdechy. ?