Jedno ráno – cvičím, rozproudím energii, protahuji – usedám k meditaci – vedu světlo páteří… – … A najednou – cítím a hmatatelně si uvědomuji rostoucí sílu mojí životní energie. Úplně ji cítím jak sílí. Jak mi dává jasnost a pevnost.
Přicházejí obrazy, kdy tomu tak nebylo vždy. Byla doba, kdy jsem sebe samu dávala až na další a další místo. Bylo období, kdy moji sílu, tudíž i víru v sebe, podkopávala energie někoho či některých, kdo zrovna byli vedle mě. A já to samozřejmě připustila. Nebyl to apriori ničí zlý úmysl. Ale díky tomu, že oni rozuměli světu jinak než já a dávali najevo, že to moje je špatně nebo nějak divné. Nebylo to špatně. Byl to zkrátka jen jiný úhel vnímání a vidění. To „špatně“ je, že někteří lidé nemají schopnost přijmout, že i „jinak“ je v pořádku a dokonce, že je to zdravé.
A tak si uvědomuji vysokou hodnotu toho prožitku v lásce a pochopení, ale jasně a bez pochyb, cítit svoji osobní sílu. Vnitřní sílu a záři člověka. Cítit, být v tom a z toho jednat. Jen jednat, nic nevysvětlovat.
Únor byl pro mě náročný, ale také poučný a retrospektivní.
Tak, jak vnímáme a cítíme svět každý z nás, je v pořádku. Ctít to svoje podporuje osobní sílu a víru v sebe. Pečovat o svoji životní sílu je láska a sebeláska.
Přichází jaro – čas, kdy všechno roste díky svojí síle.
I my lidé můžeme.