Probudila jsem se ve čtyři ráno a už nezabrala. V hlavě mi dokola běžela jeho slova, ten pohled, ten zvláštní pocit… Co se to vlastně stalo? Proč se mě to tak dotklo? A proč na to pořád myslím?
Řemeslník, kterého poslala jeho firma. Měl udělat předem domluvenou práci — naplánovanou, několikrát prodiskutovanou a zaplacenou. Po příchodu se mlčky rozhlédl, povzdechl si a s výrazem „to bude hromada práce“ se otočil ke mně. Jeho pohled byl zvláštní. Nepříjemně intenzivní.
Po chvíli ticha, klidným hlasem řekl:
„Tohle je naprosto nestandardní. Na to nemám vybavení. Oni si to domlouvají od stolu, ale nikdo z nich tu nikdy nebyl. Tohle normálně neděláme.“
Řekl to jednou. Pak znovu. A znovu. Postupně k tomu přidával i druhou notu:
„Ale nebojte, uděláme to tak, abyste byla spokojená.“
A tak to šlo celý den. Věty o tom, jak je to složité a neobvyklé, střídaly uklidňující sliby, že si s tím nějak poradí. Vytváření dojmu, že situace je těžká, on je v tom trochu obětí, ale přesto mě v tom nenechá.
Ve výsledku práci udělal. Vybavení měl. Nestandardní na tom nebylo nic — jen toho bylo víc, než čekal. Ale potřeboval si kolem toho odehrát svoje „kolečko“.
Teprve zpětně mi to začalo zapadat. Byla to učebnicová manipulace. Hned na začátku navození pocitu viny. Pak přehánění náročnosti situace. A nakonec role zachránce. Vše několikrát zopakované. Všechno působilo klidně, ale pod tím klidem byla cítit nervozita. Jeho oči mluvily jinak než jeho slova. A ve mně zůstával divný, těžký pocit. Stažený žaludek.
Ptala jsem se sama sebe: proč jsem na to naskočila? Proč jsem nepoužila komunikační techniky, které znám a sama je učím? Proč to v jiných situacích zvládám s lehkostí a tady ne?
Potkala jsem manipulátora v prostoru, kde to vůbec neznám a cítím se nejistá. Nezorientovala jsem se dost rychle. Svůj díl udělala i předchozí únava. A tak mě stáhnul do svého světa. Přitom moje tělo vysílalo signály jasně.
Zkrátka a dobře — vtáhl mě do toho😊. Ale byla to důležitá lekce a cenná zkušenost. Ten člověk má svůj příběh, který neznám. Nesoudím. Jistě má svoje bolesti. Možná si je kompenzuje právě takhle. Možná nevědomě, možná vědomě. Je to jedno.
Důležité je, že nikdo z nás nemá povinnost hrát hry, kde nejsme rovnocennými partnery. Neměli bychom na ně přistupovat. Berou nám energii a tomu druhému neprospívají — jen ho utvrzují v roli oběti nebo zachránce, tudíž životně zneschopňují.
Zároveň tahle zkušenost zvýraznila lidskost a profesionalitu jiných řemeslníků, se kterými jsem spolupracovala předtím. Moc si jich vážím a jsem za ně vděčná. Rozhodně s nimi chci spolupracovat v dalším příštím. Snad i oni se mnou. 😊