Dostala jsem zajímavou nabídku. Ještě nevím, jak s ní naložit. Ne kvůli tomu, že by nedávala smysl. Ale protože se ozval známý pocit – strach. Ten, který šeptá „co když…?“
Ohlížím se trošku zpět do svého života a vzpomínám, že už mnohokrát, když jsem něco nepřijala, bála se, cítila nejistotu, pochybnosti…., po čase přišla druhá šance. Život mi to hodil znova. Bez ohledu na mé předchozí odmítnutí. Prostě se „zeptal“….“Tak hele, tady to máš. Co s tím uděláš? Když Ti to dávám podruhé, tak to asi něco znamená.“ A já to přijala. Cítila jsem to volání. Cítila jsem nabídku, kterou odmítnout podruhé jenom proto, že se bojím, je prostě srabáctví nebo taky neúcta k životu. Vnímala jsem tam to „znamení.“ A na znamení, na ty já dám.:-).
Vzpomínám na takové dvě situace. Jedna, když jsme hledali pro dceru dobrou školu, která uměla integraci. Tehdy jsme napoprvé odmítli školu v jiném městě s dobrým jménem. Dcera byla hodně malá a převážil strach, že samostatné dojíždění 30 km s jejím handicapem, je prostě moc. Pak mě to mrzelo, mohli jsme to aspoň zkusit. Na tu školu jsme myslela. A pak přišel ten druhý moment – ředitelka se ozvala. Někdo se stěhuje a místo se uvolní. Ptala se, zda ještě máme zájem. Tehdy už jsme po té příležitosti čapli, i když strach tam byl pořád. Ukázalo se, že to byla ta nejlepší volba, jakou jsme mohli udělat. Po všech stránkách. A dojíždění? Naprostá pohoda.
Druhá situace byla pracovní. Potřebovala jsem nutně pracovní změnu, posun. Reagovala jsem na nabídku, ale nakonec jsem odmítla. Opět strach, pochybnosti, mám na to/nemám to…. Po pár dnech mi volala ředitelka a v přátelském hovoru o něčem jiném se zeptala „…tak jak jste se rozhodla?“. Byl to dobrý manažerský tah? Nebo ten odmítací email nedorazil, zmizel, ztratil se…? Nevím. Neptala jsem se. Pochopila jsem, že je to zase ta druhá šance. Šla jsem do toho. Se všemi pocity, strachem a pochybnostmi, ale taky se zvědavostí. Opět se ukázalo, jak moc skvělá volba to byla. Osobnostní posun, noví skvělí lidé, nové zkušenosti…zkrátka bylo to důležité a výborné rozhodnutí.
A tak si říkám – možná ty druhé šance nám život dává tehdy, když je to důležité. Možná jsou to takové jemné poklepy na rameno. Znamení, že něco opravdu stojí za pozornost. Možná nám je dává pořád. Ale tím, jak to není tak zásadní, si ani nevšimneme. Kdo ví…
Nevím, jestli přicházejí i třetí šance. Ale za ty druhé jsem nesmírně vděčná. Druhé šance cítím jako šťouchnutí a šanci. A s pokorou přijímám, i když nevím, co bude. Děkuji za ně ze srdce.
A vy? Zažili jste někdy druhou šanci? A co jste s ní udělali?